A máme tady zase jedno dokončené udílení státních vyznamenání ku příležitosti státního svátku. Prohlédl jsem si kompletní seznam – letos bylo oceněno 42 povětšinou živých lidí, a vidím, že z toho je 6 žen a 36 mužů.
Počkat… jen šest žen? Počítám znova, stejný výsledek. U prezidenta dolních deseti milionů, tedy i přibližně pěti milionů žen, poněkud zarážející. V první chvíli mne napadlo, jestli to nějak nesouvisí s bolestmi nohou, ale asi to tentokrát nebyl ten důvod. Proklepl jsem si minulé ročníky deset let zpátky (V. Klaus, 2009) i dvacet let zpátky (V. Havel, 1999), pak ještě napřeskáčku několik dalších. Absolutní počty se v jednotlivých letech mírně různí, ale poměr žen a mužů se liší snad jen v mezích statistické chyby.
Tak nevím, buď ženy toho skutečně dělají pro společnost a pro stát šestkrát méně než muži, nebo jsou na tom jako ty lvice. Ty loví, starají se o mláďata i o jejich otce – když ale dojde na to, co dát do královského erbu – a potažmo do státního znaku, dostane se tam lev.
Poměr, respektive nepoměr, je tak pravidelný, že to až zaráží. Ale asi jen málokoho. Pokud sleduji ohlasy, včetně těch na facebooku, tak pravidelně je terčem kritiky případná sporná minulost či mravní integrita oceněného, nebo zase podezření, že medaile je osobní odměnou za osobní podporu udílejícího. Výraznou kritiku, že udělování státních vyznamenání se stalo také jednou z typicky mužských radovánek, jsem nezaznamenal. Dává to jasný signál: „Musíte se víc snažit, milé dámy,“ abychom parafrázovali známý citát na adresu pivovarského správce z Postřižin.
V mnoha ohledech nám může být vzor náš východní soused: na výročí Slovenské republiky v lednu letošního roku prezident Kiska vyznamenal třicet osobností. Bylo to 15 žen a 15 mužů. Že se tam prezidentkou může stát žena, pak nemusí tolik překvapit.