Ověřovat informace… ale u koho?

Asi každému je jasné, že ne vše, co se píše, je pravda. Zvláště na internetu. Už několikrát jsem se setkal s názorem, že než uvěříme, je třeba si informace ověřit. To je – prezidentští kandidáti prominou – taková „knížecí rada“. U koho si mám ověřit třeba zprávy ze Sýrie? Nebo bych se alespoň mohl snažit odlišit seriózní zdroj od toho neseriózního. Ale ani i u toho seriózního si nejsem jist, zda zpráva není podbarvena politickým názorem nebo okleštěna díky šířícímu se moru hyperkorektnosti.

Pro úvahu mne inspiroval článek o tom, jak odlišit reklamní článek od skutečné recenze mobilního telefonu. V podstatě se zde rekapituluje to, jak člověk intuitivně hodnotí důvěryhodnost informací: vlastní (amatérské) fotky nebo videa místo oficiálních produktových, srovnání s konkurencí a upozornění na negativa, tedy něco jako vyváženost. Současně ale tento článek také poskytuje návod, jak vytvořit reklamní článek, který nevypadá jako prvoplánová reklama. Chce to věnovat jen trochu více úsilí a doplnit článek vlastními vizuálními materiály a postřehy, vyváženost simulovat poukazem na nepodstatné nedostatky a formálně i srovnat s konkurencí a třeba i připustit, že v některých ohledech se nevyrovná 2x dražšímu modelu konkurence.

Že si koupím telefon na základě na základě záměny recenze za reklamu mne tak netrápí, jako jiné případy manipulace. Telefon si koupím časem nový, ale život mám jen jeden. Na webu je spousta informačních zdrojů, které bychom mohli označit spíše jako dezinformační. Nejpozději po přečtení třetího článku na Aeronetu nebo AC24 je čtenáři jasné, že se zde publikují materiály s určitým politickým cílem. Ale co když doba primitivní hrubé manipulace pomine a propaganda stane se rafinovanější? Co když si vezme příklad z reklamních článků úspěšně převlečených za nezávislé recenze? Nebo co hůř, co když takové manipulativní zdroje již existují, a my jim věříme, protože je považujeme za vyvážené?

Vláda ustavila Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, které by mělo dezinformační zdroje odhalovat. To by možná mohlo pomoci. Je tady ale jeden závažný problém, a tím je, že často nemůžeme stanovit, kde končí informace a kde začíná politika. Pokud by nový úřad měl být něčím jako certifikační autoritou pro nalézání pravdy, resp. lži, měl by být nezávislý na těch, které bude mj. lustrovat (tedy na politicích) a měl by mít transparentní procesy (tedy metody hodnocení pravdivosti). Vzhledem k tomu, že se jedná o vládní úřad de facto zpravodajského charakteru, nedovedu si dost dobře představit ani jedno ani druhé.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *